OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
První jarní sluníčko, první oteplení a další deska FREEDOM CALL (dále jen FC) je zde. Nevím jestli je to náhoda, nebo záměr, nicméně tuto věc jsem vypozoroval již u předcházejích dvou alb. Při poslechu Chrisova zpěvu a některých refrénu si říkám, že bylo pěkné teplo už ve studiu při nahrávání, ale to jsou jen mé osobní dojmy, které si už nadále odpustím.
Třebaže je FC poměrně mladá kapela, album „Dimensions“ je již jejím pátým studiovým počinem během osmi let. Bohužel, i v tomto případě musíme konstatovat ono klišovité úsloví, že kvalita výrazně zaostává za kvantitou. Už předcházející „Circle Of Life“ nedosahovalo svých předchůdců a v tomto trendu pokračuje i letošní deska. Typické znaky pro tvorbu FC (chytlavé refrény, ultramelodické vyhrávky, kvapíkové tempo některých skladeb) zůstaly zachovány, ale dostavil se klasický neduh, a to nechvalně známé „cucání z prstu“. Z většiny skladeb mám dojem, že byly složeny účelně, tzn. jen proto aby se něco „vůbec nahrálo“. Například úvodní „Innocent World“ je toho zářným příkladem – úvod jakžtakž, sloka se taky povedla, ale refrén řadím mezi ty nejodpornější a „nejpřihřátější“ melodie, které kdy tito Němci vymysleli. Korunu tomu nasazuje pasáž, kdy onu hrůzu zpívá jakýsi dětský sbor – zatímco v „The Wall“ od PINK FLOYD působí dětské hlasy hodně temně, až děsivě, zde máte pocit, jako kdyby jste poslouchali nahrávku pořízenou při karaokeparty ve školce. Následující „United Alliance“ dojem moc nevylepšuje – ruská hymna v refrénu a sdělení, že kapela se skutečně jmenuje FREEDOM CALL, to za moc podnětné nepokládám. „Mr.Evil“ je další z nekonečných variací na profláklou „I Want Out“, nicméně se docela povedla. Když už nic jiného, aspoň se trošku ubralo z tempa a Chris už tak otravně neječí. Rychlost se opět zvýší v „Queen Of My World“ a neubere se ani v „Light Up The Sky“. Obě tyto věci disponují poměrně solidními nápady (v rámci stylu) a člověku se rychle dostanou pod kůži. Nezbytný „doják“ „Words Of Endeavour“ je ovšem jednoduše a stručně příšerný. Brnkání a fňukání roztahané na plochu čtyř minut nezachrání ani smyčce ukradené z „November Rain“. Dojem vylepšuje netradiční „Blackened Sun“. Možná kvůli použitým zvukovým efektům, nebo pro název podobný „Black Sunrise“ mi navozuje příjemnou „kreatorskooutcastovskou“ atmosféru. Titulní věc je STRATOVARIUS se vším všudy, ale také se nedá označit za nepodařenou. „My Dying Paradise“ je jedna velká nuda, „Magic Moments“ je poměrně zdařilý popový výlet a vše uzavírá celkem originální „pochoďák“ „Far Away“.
FREEDOM CALL jsou kapela, která nezklame žádná očekávání. Přiznejme si, kdo nečekal, že opět nabídne několikrát provařené postupy? Kdo nečekal, že tato deska bude horší, než ty předchozí? Nikdo se nehlásí, já se ani nedivím…
Teď trošku více seriózně – až donedávna jsem byl jeden z mála v redakci, který nad FREEDOM CALL „držel ochrannou ruku“ a i nyní jejich ostatní desky průběžně stále poslouchám. Novinku už ovšem „nezkousnu“ ani já a to je pro čtenáře, který se tak nějak orientuje ve vkusu jednotlivých redaktorů, jasné znamení, že je zde něco špatně.
Předzvěst sestupné tendence se bohužel naplnila a FREEDOM CALL postupně sklouzávají do jasného podprůměru.
5 / 10
Chris Bay
- kytary, zpěv
Armin Donderer
- basa
Lars Rettkowitz
- kytary
Daniel Zimmermann
- bicí
1. Demons Dance
2. Innocent World
3. United Alliance
4. Mr. Evil
5. Queen Of My World
6. Light Up The Sky
7. Words Of Endeavour
8. Blackened Sun
9. Dimensions
10. My Dying Paradise
11. Magic Moments
12. Far Away
Land Of The Crimson Dawn (2012)
Legend Of The Shadowking (2010)
Dimensions (2007)
The Circle Of Life (2005)
Live Invasion (2004)
Eternity (2002)
Crystal Empire (2001)
Silent Empire (EP) (2000)
Taragon (MCD) (1999)
Stairway To Fairyland (1999)
Demo (1998)
Nadmíru pozitivní, nadmíru pompézní a proto nadmíru očekávané je album „Dimensions“ německých FREEDOM CALL. Oproti poslednímu zápisu „The Circle Of Life“ (2005) vsadila skupina zase o něco víc na jistotu – tedy hýřivou rychlost, s níž znovu roztáčí své kolo štěstí s pomyslnými slevami za nulovou progresi a všem zájemcům rozdává solidně zaplněnými hrstmi relativně nových melodií a nápadů. A ačkoliv má tohle album i svá hlušší místa („Words Of Endeavour“, „My Dying Paradise“ a „Magic Moments“), mám za to, že je prozatím tím nejlepším, co letošní speed metal přinesl.
Album, který začíná skutečně děsivě a pak se jakž takž napraví. Nejdřív ten hlas v intru, který je tak nehorázně úchylný až běhá mráz po zádech. Přichází na mysl poprvé (a rozhodně ne naposled) otázka, jestli to FC myslí opravdu vážně. Následuje píseň s refrénem, který se nedá popsat jinak, než pedofilní. Dětičky na konci to jen potvrzujou. Tatáž otázka vyvstává podruhé. Chtějí se za každou cenu lišit (i za tu cenu, že se jim bude každý smát) a nebo je to recese? Další píseň přechází z pedofílie do perverzity a refrén vyvolává tentokrát už kyselý úsměv na rtech. "We are Freedom Call. FREEDOM CALL!"... Tatáž otázka: "Je to vtip, nebo ne???" Další píseň a další perverzita..."Helou mistr ííííívl!" V tuto chvíli už to přestává být vtipné, takže jestli to měla být recese, nezdařilo se. Další část alba to naštěstí vše zachraňuje a kapela se alespoň vrací tam, kde byla před nějakými 3mi, 4mi roky, což sice není ideální, ale furt lepší než......než tohle. Baladička a "Blackened Sun" patří oboje do kategorie písní, které se prostě nevydařily. Přesně do té kategorie, kam padají všechny pokusy sterilních speedových kapel o jiné emoce než happy. Následující titulní píseň a staromilská speedovka vše vrací alespoň do průměru a přichází závěr alba, kde opět posluchač nevěřícně kroutí hlavou. "Magic Moments" je ještě poměrně veselá píseň, která neurazí, ale ve "Far Away" se rozpoutává cosi, před čím mělo být lidstvo ušetřeno. Tohle už prostě MUSÍ být recese, protože tahle píseň je něco tak zvráceného, že spodní čelist se musí dotknout kolen. Jestli jsem se měl zasmát, nezdařilo se. Tenhle vtip jsem nejspíš nepochopil. Z alba mám pocit, že FC se lehonce pomátli. Připomíná mi to magory, který vyběhnou na fotbalové hřiště nazí jen proto, aby na sebe upozornili. Ano, zdařilo se, ale za jakou cenu? FC se teď snaží šokovat hudbou, která je tak happy, až je to poněkud neslušné. Musím jim přiznat několik bodů za fakt, že stále zůstávají hitmakery a dokazují to v několika písních. V těch ostatních buďto rozesmějou, nebo nudí a nebo znechutí...
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.